Když jedeme déle autem, všimneme si, že zdaleka ne všechny silnice mají stejnou kvalitu. Zatímco některé z nich jsou skutečně hladké a jízdu po nich ani necítíme, jiné připomínají spíše tankodrom než cestu pro auta, a to k nelibosti řidičů. Je tedy pochopitelné, že si často stěžují na to, jak naše silnice vypadají. Zajímavé zde je, že většinou příliš nezáleží na tom, o jakou úroveň se jedná. Může to být dálnice, ale také třetí třída. Obojí v některých místech vypadá v podstatě stejně.
Zde totiž záleží hlavně a především na majiteli. On to je, kdo rozhoduje, co se tam bude dít, kdy budou probíhat opravy a v jakém rozsahu. Pokud tedy nejsme s nějakým úsekem spokojeni, je dobré jít přímo za tím, komu daná část patří. Zdaleka nejčastěji spadají do kompetencí obcí či okresních měst, v případě dálnic je pak vlastníkem stát. Díky tomu tak může docházet k situacím, že cesta až do určitého úseku vypadá velmi dobře, a pak se najednou změní, ani by byla přerušena například křižovatkou. Ke stejné situaci však může dojít i při přejíždění mezi státy.
Proč tedy nejsou silnice opravovány podle potřeby? Proč mají jednotlivé úseky rozdílnou kvalitu? Odpovědí jsou, jak už to tak bývá, peníze. Zdaleka ne všichni vlastníci mají stejný rozpočet, a ne všichni mají pod svou správou úsek o stejné délce. Také ne všichni se o svěřený úsek zajímají.
Můžeme se ptát, zda by tuto situaci vyřešilo, kdyby všechny silnice přešly pod přímou správu státu. Pak by o nich mohlo být rozhodováno jednotně a hlavně koordinovaně, aby k takovýmto přechodům nedocházelo. Problém však je, že v rozpočtu je už tak velmi málo peněz. Opravy by tedy nebylo prakticky z čeho financovat, jak koneckonců vidíme u našich dálnic, kde se provádí skutečně jen to nejnutnější. Proto bychom na to vše měli pohlížet shovívavým okem. Koneckonců, zdržení se dotklo úplně všeho. Nelze tedy očekávat nějaké zázraky. Avšak věřte, že situace se v budoucnu zlepší.